Čeština si němčinu přitáhla až do hrnců.
Z přejatých výrazů vznikla kulinární poezie – jazyk, který sice voní po Bratpfanne, ale chutná po nedělním obědě u babičky.
Kuchyň jako etymologický stůl
Rendlík – z něm. Rändel (okraj) nebo Randl (malý hrnec); český rendlík se stal symbolem kuchařské samozřejmosti – malý, ale nepostradatelný.
Šnycl / řízek – z něm. Schnitzel = plátek masa; ve střední Evropě společný jazyk všech kantýn.
Štrůdl – z něm. Strudel = vír, závit; český štrůdl přidal skořici a stříbrný talíř.
Putr / máslo – z něm. Butter; „putr“ býval městský slang, dnes poetické archaikum.
Žemle – z něm. Semmel = houska; „žemlovka“ – čistě český vynález z německého základu.
Jídlo a jeho doprovod
Špejle – z něm. Speil nebo Spieß = tyčka, špíz; u nás nejen kuchyňská, ale i divadelní rekvizita.
Knedl / knedlík – z něm. Knödel; české zjemnění vytvořilo něco kulatějšího, měkčího – jako by samo slovo zhoustlo.
Šunku – z něm. Schinken; nejklasičtější nedělní slovo, zlidovělé do reklam i písniček.
Šlem – z něm. Schleim = hlen, maz; český posun směrem k vaření – „šlem z brambor“, „šlem z kaše“.
Šniclík / šnyclík – domácí zdrobnělina; jazyk, který má rád, když věci mají humor i lásku.
Vůně, rytmus a paměť
Když říkáme šnycl, neříkáme to po rakousku, ale po česku.
Když pečeme štrůdl, slyšíme z kuchyně „dej tam víc putru!“ — a zároveň ozvěnu babiččina hlasu.
Z kuchyně se stal etymologický most – místo, kde se němčina a čeština propojily tak dokonale, že rozdíl už nikdo necítí.
Jazyk, který se jí
Všechna tahle slova jsou měkká, kulatá, rytmická – kulturní gastronomie v mluvě.
Němčina do češtiny přinesla nejen názvy jídel, ale i pocit pořádku, času a hostiny.
Česky se dá jíst, pít i mluvit – protože jazyk je tu opravdu jazykem.
