Zhruba před polovinou prvního milénia našeho letopočtu, kdy se v rámci tzv. „stěhování národů“ do dnešní Evropy dostaly z Asie různé kmeny, které v zásadě urychlily rozpad starověkého Říma a současně splynuly s tajemnými Kelty, se ve střední Evropě usadily dvě zdánlivě nesourodé skupiny národů: Slované a Germáni. Mnohé je však spojuje.
Nejznámější představitel Franské říše, král Karel I. Veliký – zvaný Otec Evropy – dokonce roku 800 n.l. obnovil císařství a dal vzniknout tzv. Svaté říši římské (později zvané …národa německého), jejíž součástí se stalo časem také naše území. Pojítkem byla nejen křesťanská víra. Mnozí čeští králové byli současně i císaři této svaté říše římské (za všechny uveďme alespoň Karla IV. – Otce vlasti). Tato tisíciletá říše zanikla až pod nátlakem Napoleona, r. 1806.
Z toho je jasné, že minimálně 1000 let bylo naše území, když ne přímo, tak nepřímo pod vlivem této říše. Relativně samostatné Království české se dostalo do područí Habsburků. Formálně však české království zaniklo spolu se zánikem Rakousko-Uherska. V něm jsme žili od r. 1867 do r. 1918. Není bez zajímavosti, že i poslední český titulární král byl Karel a opět první, tentokrát z rodu Habsburků (přesněji z domu Habsbursko-Lotrinského), nedávno též blahořečeného.
Do velké skupiny jazyků germánských patří vedle němčiny, zejména angličtina, dánština, švédština, norština a mnoho menších, zanikajících jazyků. Není divu, že se v Evropě hovořilo mnoha jazyky. Do jazykové skupiny románských jazyků (pozůstatků starověké říše římské) patří moderní italština, latina (v podstatě umělý mezinárodní jazyk, užívaný dodnes zejména v katolické církvi, v lékařství, přírodovědě…), španělština, portugalština, francouzština, rumunština. Do skupiny slovanských jazyků (dále se členící do 3 základních skupin…) dnes patří zejména ruština, polština, čeština, slovenština, ukrajinština, běloruština, bulharština, slovinština, chorvatština, makedonština, srbština…
Vedle toho jsou v Evropě zastoupeny i jazyky ugrofinské – maďarština, finština, estonština… a dále jazyky osamocené jako je řečtina, albánština, rómština, nebo jazyky keltské – velština, galština, bretonština… V dnešní Evropě, jsou díky novému „stěhování národů“ zastoupeny i početné skupiny jiných jazykových skupin – díky příslušníkům z Asie (z Turecka, Vietnamu, Číny, Pákistánu, zemí bývalého SSSR…), Afriky (Alžíru, Egypta, Tuniska, rovníkové Afriky.
Zdá se, že vedle světově prvořadých jazyků – angličtiny a španělštiny tu je další řada jazyků, které mají „svůj“ nepochybný význam. Jsou to především francouzština, Italština, ruština a zejména němčina. Němčinou se hovoří v Německu, Rakousku a Švýcarsku a také v příhraničních oblastech Itálie a dalších zemích včetně České republiky.
Vraťme se tedy na naše území a to do doby, kdy si čeští králové z rodu Přemyslovců (kteří si téměř pravidelně brali za manželky urozené dcery německých králů či knížat). K nejmasovějšímu příchodu Němců na naše území došlo poté, co byla naše zem r. 1241 zpustošena nájezdy Tatarů, rozvrácená nemocemi, bídou a vymřením téměř poloviny obyvatelstva.
Po Bílé Hoře (po r. 1620) opustilo naši zem z náboženských důvodů (protestanté) mnoho desítek tisíc lidí a místo nich do Čech opět přicházeli němečtí lidé (katolíci). Němčina se stala jazykem úředním. Bylo to těžké období, které Alois Jirásek nazval obdobím temna. Dnes víme, že tomu s tím temnem až tak nebylo – rozvíjela se například architektura, malířství, hudba. Ovšem pravdou je, že v rámci rekatolizace docházelo k poněmčování a to mnohdy násilnou formou. To pak mělo neblahé důsledky. Osvícenství a národní obrození však pomohly tento trend postupně zvrátit.
Byl to český král Přemysl Otakar II. a jeho rádce a olomoucký biskup v jedné osobě – Bruno ze Schauenburgu, kteří k nám z německých zemí pozvali řemeslníky, obchodníky a zemědělce. Ti v 2. Polovině 13. století přišli do pohraničních hvozdů Čech a Moravy zejména z Frank, Bavorska a Saska. Němci a jejich potomci (z tzv. smíšených rodin), i přes tzv. odsun 3 milionů Němců po II. světové válce, žijí u nás dodnes.
Dnes většinou promícháni s ostatním obyvatelstvem, které se v té pověstné České kotlině vyskytovalo a vyskytuje. Mnozí se dnes živě zajímají o své předky, o jejich kulturu, obyčejný život i jazyk. Dodnes je jazykový a kulturní odkaz Němců a němčiny u nás významný a nedá se zamlčet. Zajímavé a i logické bylo to, že podobně jako existovaly různé dialekty či nářečí v češtině, tak tomu bylo u nás do r. 1945/46 i s němčinou.
Je známo, že šumavský dřevorubec se nedomluvil s dělníkem ze severních Čech, nebo s pláteníkem od Svitav. Uvedení totiž mluvili německým dialektem: bavorským, saským či východofranským. A to nebyli zdaleka všechny dialekty němčiny zastoupené u nás. Moderní doba 21. století: Také během tzv. průmyslové revoluce se ve velkých městech vytvářely zajímavé jazykové útvary ovlivněné němčinou: nejen v Praze to byla židovsko-německá jidiš, na němčině a na moravském brněnském nářečí a argotu vznikl i známý brněnský hantec.
Zdá se, že vrcholnou formou německé kultury u nás (která ovšem neměla jedno centrum, ale spíš několik menších a specifických – Praha, Brno, Svitavy, Jihlava, Liberec, Karlovy Vary…), byla pražská německá literatura reprezentovaná zejména světoznámým autorem Franzem Kafkou či Reinerem M. Rilkem.
Poslední představitel – spisovatelka Lenka Reinerová zemřela teprve nedávno. Sama říkala, že Praha byla spíš česká, Němců bylo jen několik tisíc, ale zato Židů hovořících německy byly desítky tisíc a to není totéž. V dnešní, moderní době, kdy je Praha opět svobodným městem, se opět stala oním srdcem uprostřed Evropy – matkou měst, kde se setkávají lidé různých národností, vyznání, hovořící různými jazyky.
Mnozí naši občané se v posledních letech stali zaměstnanci zahraničních firem, kde je firemní řečí němčina. Mnozí tak procházeli různými jazykovými kurzy a studii. Němčina znovu získala svou důležitost. Je to také jazyk našich sousedů – Němců a Rakušanů, našich několikaset letých souputníků, v dobrém i ve zlém. Němčinu potřebujeme opět jako tzv. druhý či třetí jazyk. Opět platí: Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.