Germanismy žijí v češtině tak přirozeně, že si jich často ani nevšimneme. Když někdo potřebuje nafrkat něco někam, zní to tak domácí, že málokdo tuší, jak silně se v tom ozývá němčina. Stejně běžně mluvíme o tom, že jsme se dostali do pořádné šlamastiky, a když někomu řekneme, že je to kabrňák, bereme to jako úplně všední slovo.
Do jazyka pronikly i výrazy, které mají silnější tón. Zvolání a safra používáme, aniž bychom řešili původ. Když je ve městě fičák nebo je něco celé šejdrem, málokoho napadne, že to nejsou ryze české výrazy. A když má někdo utrum, nebo se o někom říká, že je šíbr, opět mluvíme germanismy. Totéž platí pro každodenní slova jako kanistr nebo benzín, která k nám doputovala dávno a pevně se zabydlela.
Některé výrazy znějí lehce humorně. Děti mívají roupy, výlet může být dlouhá štreka a někdo se trousí v šlajfkách. Pak tu jsou starší nebo regionální slova jako fufnik, šprdlik či drobný. Když někoho označíme za vobejdu nebo mluvíme o fízlovi, opět saháme do německé slovní zásoby, někdy dost expresivně. Běžné je i slovo futrál, zatímco fuška se používá pro práci, která dá zabrat.
V češtině zůstaly i výrazy z oblastí, které dnes působí zastarale. Lazar a lazaret odkazují ke zdravotnictví minulých století. Když někdo lemtá, je to opět stopa kontaktu s němčinou. Voda může rachtat a člověk se v ní může ráchat, také převzaté tvary. Občas se objeví i drsné slovo jako degen, které dnes slouží spíš v jazykových příkladech než v běžném hovoru.
V řemeslném nebo pracovním prostředí přežívají výrazy jako aušus, když je něco odfláknuté, nebo mordovat se, když jde o náročnou práci. Slova broky a špejle mají rovněž německý původ, stejně jako zašantročit, tedy něco ztratit vlastní nepořádností. Když se člověku daří, je v Laufu. Když se lidé gebití, jde o rvačku. Něco může rupnout a procházka je starosvětský špacír.
V hovorové vrstvě přežily další germanismy: drban, šupák, halda, štymovat a jeho negativní verze neštymuje. Někdo může někomu přicmrndávat, tedy podlézavě přitakávat. Výraz ras nebo rasovina se pojí s tvrdostí a prací. Elegán bývá štramák a když se člověk morduje, nebo dokonce něco udělá sakumprásk najednou, opět jde o dědictví německé mluvy.
Nakonec tu máme výrazy, které se stále používají bez toho, že bychom řešili jejich původ. Někdo je na kahanku, když je na tom zle. Něco je zichr, tedy jisté. Flákač bývá zevl. Kdo si lajsne něco odvážného, sahá po germanismu. Obchod byl kdysi handl. A když někdo udělá kiks, zní to tak normálně, že původ už dávno zapadl.
Germanismy tak tvoří nenápadný, ale silný prvek české slovní zásoby. Mluvíme jimi denně, aniž bychom si uvědomili, že s námi žijí už stovky let. Pokud chceš, můžu text rozšířit, zpřesnit nebo přepracovat do odbornějšího, humornějšího či kratšího stylu.
